jenom první jest· uspořádán poetou samým,
nejsou vyhrazeny vlastně lyrice. Do prvního
souboru svých veršů r. 1884 pojal Julius Zeyer také
proven<;ialskou hru Blanka, parafrasi
bohatýrského eposu ruského Zpěv o pomstě za Igora a
španělskou legendu o rytířství lásky a ducha
Ramondo Lullo, a i v tamním oddílu Různých básní
jest ještě několik kusů čistě výpravných. Ty
nechybějí ani v útlém pohrobním souboru Nových
básní, kde k nim přistupují ještě ohlasy
litev·bkých písní prostonárodních, jichž nesmíme
připočísti k Zeyerově osobní lyrice. Jenom výjimeč.
ně a jakoby svátečně se dotkl básník
subjektivistovým smyčcem napiatých strun svého
důvěrného nástroje, ale pak proudí z těchto lkajících
houslí melodie tak nyvá, tak čistá, tak pravdivá,
že jí nelze přeslechnouti ani v onom mohutném
koncertu, jak)Tm jest česká lyrika velkého
lumírovského období.

Neznáme vůbec nic z lyriky mladistvého
Zeyera před Duhovým ptákem a Miss Olympií, a to,
co uchováno jest v lyrickém verši Zeyerově z let
sedmdesátých, nenese ani znaků začátečnictví ani
pečeti vášnivého a blouznivého jinošství. Odhod·
lání zde tryská již ze znalosti života, a do smutku
se mísí odevzdaná resignace, důkazy to
dosažené mužnosti. Jest sotva bez v)"znamu, že se
uprostřed meditativních a elegických básní a
mohutných satirických jinotajů první sbírky Zeyerovy