í>VE STUDÍE Ó JULIU zEvlzÓvl

1. Lyrika Julia Zeyera.

Mezi básnickými ftmnami, jejichž střídání a
prolínání, vzájemná kombinace a stálá obměna
vytvářejí rozlehlou a mohutnou symfonii
životního díla Zeyerova, připadá čisté lyrice místo až
neuvěřitelně nepatrné. Veršované zpovědi a
písňové výkřiky bezprostředního, osobního já, bez
kostýmu a bez masky, zanikají tu uprostřed
básnické a románové epiky, za kronikami
dobrodružství a za oslidovými příběhy srdcí, mezi temně
vášnivým a divoce bolestným patosem
truchloher, pod spanile křehk)'m úsměvem
dramatických báchorek i v sousedství legendárních a
bohatýrských komedií. Julius Zeyer, tak horoucně
\'ýmluvný, má-li vyzpovídati z touhy a vášně, ze
hříchu a ze žízně očisty, z opojení láskou a z
entusiasmu smrti objektivisované postavy svých
románů, eposů a dramat, se stává rázem
jednoslabičn)'m a zamlklým, když se má vyznati
přímo lyrickým způsobem ze svého intimního
života, tajeného před světem s cudnou hrdostí a
přece měněného stále v symbol a obraz. N
eúnavpý a virtuosní mistr v promítání své osobnosti
do různých dob a kultur: a v převlékáni jejím do
všech. krojů minulosti pociťoval patrně hrůzu

123