stří"brně: v toužné vzpomí'uce na milou, nad
kolébkou dítěte, nad otevřenou rakví, v širém poli
uprostřed polních prací a při pohledu do dálek,
v chvíli tísně, jež jakoby pokrevencům hrozila
blízkou válkou, v okamžiku, kdy zrcadlo
prozradí první šediny a řidnoucí hlouček druhů blízké
osamění. Heyduk sám nesčíslněkráte opěvoval
neodolatelnou nutnost takového zpěvného
projevu, který rád a často až kouzelně přirovnával
k popěvku ptačímu, netaje se, že úkol, kterého
chce, kterého se musí. zhostiti, není nikterak
rozsáhlý: vzleť, ptáku-skřivánku, nad rodnou
hroudu silným a pevným vzmachem; vypěj lidem a
Bohu plnost citu ve svém srdéčku, které se až
viditelně zmítá; pojmi do svého trylku posvěcení
nálady, jež se chvěje krajinou a vzduchem;
na'pij se v blízkosti oblak věčnosti a božství, aby
ses opět vrátil k šedé líše a načerpal tam dechu.
Chtěl bys něco více 1 Nežádej toho; tvé
skř~vánčí poslání jest dovršeno.

Bylo osudným sebeklamem Adolfa Heyduka,
že přece žádal více. Najdou se v jeho díle
nikoliv jednotlivé básně, nýbrž cykly a sbírky
obsahu myšlenkového a slohu rozjímavého, kde se do
postoje básnického myslitele nadarmo a beze
vkusu nutí srdce bez ideí, cit bez problémů, lidový
primitiv s pouhou kulturou slova, optimista,
který ne hádanku, nýbrž pohádku světa pojal a
rozj'ešil si podlepřirozené potřeby citové. Nezabý-