zdá.Í se národnějšim nden pro své skoro
výhradně domácí náměty a pro svou časem velmi
hlaholnou tendenci, ale patrně také proto, že mu,
povaze šťastné a prosté, národnost nikdy nebyla
bolestným problémem, nýbrž radostnou jistotou,
která synu východních Čech nejenom dala
rychle zdomácněti v Pootaví a na Šumavě, ale i uhod,·
nouti na Slovensku kmenové příbuzenství a
citově osudovou sounáležitost, ještě dokud k tomu
bylo třeba kusu odvahy a pronikavého pohledu.
Snad nikdo ze současníků a málokdo i z
větších básníků pozdějších může se s Adolfem Hey"
dukem rovnati čistotou a plností melodie, která
tvoří samu duši jeho lyriky, tvoříc souběžný
doprovod nepřetržité, snad poněkud jednotvárné,
ale intensivní hudby v jeho duši. Stačí s
Heydukem srovnati huď Jana Nerudu, jemuž dar
vlastní lyrické melodie zůstal navždy odepřen, nebo.
J aroslava Vrchlického, který prvek melodickS'
nahradil s velkou energií a s metodickou
důsledností po románském způsobě živly
ornamentálními, aby plně vysvitl tento zvláštní dar, v němž
::; Heydukem závodí u nás snad jen Josef V.
Sládek, mistr písně, deroucí se z hlubších poloh do
vyšších oblastí života a věčnosti. Tam, kde se
prostý člověk od věků do věků v základních
vztazích vysvobozuje z temně naléhavého a
rozkošně těžkého přebytku citů písní, zaznívala
také vždy Heydukova melodie plnozvuce a skoro

lIB