Spontánnost nevztaÍI.ovaia se u Adoifa
Heydukc'l pouze na okruh tvořivého lyrismu, kde mu
umožňovala snadnost a rychlost produkce, nýbrž
ovládala jeho veškeru oblast citovou, takže ve
všech životních vztazích vnitřní, neklamný hlas
mu poradil vždy správnou a přirozenou cestu:
přes několikerý nával silného a krátkého
pesimismu (jen náladového a nikoliv zároveň
myšlenkového) zůstal Adolf Heyduk vždy kladným
vyznavačem životních hodnot a jejich dobrého,
skoro samozřejmého smyslu. Jeho šťastné a pokorné
pojetí přírody, zbožněné občas panteisticky a
jindy zdrobněné v utilitářství idylikově, je známo,
ba slavno; příroda sama opětovala Heydukovi
s mateřsky štědrou laskavostí toto citové
synovství a vymýšlela si pro něj vždy nové lichotky a
nová překvapení důvěrné něhy. Kusem přírody
a její věčně dobré zákonitosti bylo pudovému
rOllsseauovci Heydukovi také to, co jmenujeme
lidem a co si sám po romanticku idealisoval: cítě
se sám částí prostonárodního celku, vyjadřoval
se nejednou kadencí lidové písně, nacházel její
malůvky a obraty, aniž přece dosáhl kdy hutné
jadrnosti a pevné kresebné linie, které se
podivujeme tolik u Erbena neb u Nerudy. Tak zvaná
škola národní, která si ostatně sama nebyla
příliš jista ani svými cíli ani prostředky,
dovolávala se ho dočasně jako svého klasika, sobě k
posile a jemu k radosti; nad domnělé své protichůdce

I 17