hledati mezi lyrikou prostřední, ba lichou, i to
souvisí právě s touto spontánností poesie
Heydukovy.

Básník, jemuž citová bezprostřednost sama
přínáší občas dokonalá čísla lyrícká, snadno jest
sváděn k tomu, aby se prostě spolehl na tuto
posvěcující milost boží a nepodporoval jí
promy~;Ienou a svědomitou uměleckou prací; stává se
lehce ímprovisátorem a otevírává zřídka vstupní
dveře přísné a váhavé autokritice do své tvůrčí
dílny; produkuje bez námahy a obmezení s
hojností, kterou jest zpravidla zaplacena kvalita děl.
Adolf Heyduk byl z našich největších
improvisátorů, i v té věci pravý opak Jana Nerudy, a
protože mu nikdy nevázalo křídel a vkusu
složité vzdělání literární, improvisátor mnohem
bezstarostnější než Jaroslav Vrchlický - i když
zatřeseme nejkošatějšími a nejlépe štěpovanými
stromy jeho lyriky, spadne nám k nohám vedle
šťavnatého ovoce plno svraskalých, zatrpklých,
červivých plodú, protože básník nesebral včas
špatného ovoce a dopustil, aby míza hnala i do
něho. Nevyjímám odtud ani jeho nejlepších knih,
k nimž se u vý-boru také budoucnost vrátí:
Cigánských melodií a Cymbálu a huslí, V zátiší a
Zavátých listů, Hořce a srdečníku a Ptačích
motivů, Černých ri'lží a Deníku toulavého zpěváka;
jaká škoda, že básníka tak čistého nedoprovázel
l.1mělec podobně svědomitý!

n6