stého lyrického tvaru, Vítězslav Halek,
předčasně sr<lžený s dráhy vývojové, nedospěl této
lyrické ryzosti vůbec, kdežto Adolfu Heydukovi za·
ručoval ji přirozený básnický dar jako
samozřejmost vždycky, kdykoliv básnil z inspirované
plnosti kypícího citu. N eprohlašnji ani zdaleka,
jak patrno, všecku jeho lyriku za stejně
posvěcenou a básnicky čistou, nýbrž vyhrazuji tyto hod·
noty jenom Heydukově lyrice opravdu
inspirované, kdy v požehnané chvíli básníkova bytost se
oddala bez vS'hrady opojení citu, varu života,
hudbě srdce a přírody a skoro pasivně
podléhala tomuto tlaku, často až podvědomému. Některé
výkřiky mladé lásky, několik teplých akkordů
blaženě bzučícího domácího krbu, řada
úzkostných a zoufalých nářků nad rychle chladnoucí
mrtvolkou dítěte, junácké v)-buchy lásky k
svohodě všeho druhu, písňové modlitby o vděčně
zbožném pocitu ztotožnění s přírodou, s jejími
stromy, vodami, květy a ptáky, neveliký
růženeček hrdých a zase měkkých projevů plemenného
a krajového vědomí, konečně nepovšimnutá
skupina stařeckých vzdechů opuštěnosti a tiché
mdloby zůstanou po Heydukovi pro věčnost; bylo by
na čase, aby je vybrala z nepřehledné řady jeho
knih umělecky taktní ruka, jakou se právě
nevyznamenávají dobrodušní pedagogové. Že se tyto
mistrovské kusy prudké životní inspirace a
přímo vášnivého kouzla citového musí tak opatrně