přes ovace, jimiž spíše inteligence ne? národ
občas vyrušila jej z jeho pootavské tišiny,
naposled jako osmdesátníka za těžkého válečného 1'0:
ku 1915, ale přesto byla v tom jakási potěcha
hřejivého svědomí, že tam na českém jihu, nad
vodami uprostřed hlubokých lesů píseckých, žije
svědek a účastník obnovy naší poesie z dob, v
nichž podstatou tkví všemi kořeny česká
vzdělanost současná.

Tak míváme v drahé nám krajině, na odlehlém
místě lesa, kdesi uprostřed houští nad zurčícím
potokem zákoutí, na něž si někdy dlouho
nevzpomeneme, ale o němž dobře víme, že nás zahrne
při každé návštěvě ptačím zpěvem a hojností
květů, petrklíči z jara, konvalinkami na začátku
června, vřesovými zvonci na podzim; kterak nás
hřeje jistota, že si tam můžeme kdykoliv pro květ
a pro písničku! Avšak jednoho dne (když jsme
před tím třebas po léta nezašli na své místečko),
najdeme zákoutí vymýceno: zmizely stromy,
potok vyschl, vegetace pohynula nedostatkem
vláhy a slunečním úpalem, ptáci se odstěhovali, a my
se cítíme najednou ochuzeni a oloupeni. Takto
uude chyběti Adolf Heyduk svému národu, jenž
si sotva povšiml jeho sebraných děl a nechal
jeho poslední lyrické knihy, tak naléhavé
osobními zpovědmi, vůbec nečteny.

U básníka, jehož význam byl určitou dobu
nekriticky přeceňován a jemuž později byly
šma
I J3