čivého Gustava Pílegra Moravského; málem v
mytus se proměnili již oba organisátoři oné
skupiny, která jej uvedla na veřejnost, Josef
Barák a Josef V. Frič - a Adolf Heyduk, jehož
příliš štíhlá, nakloněná postava budila v
přátelích mladosti obavu o jeho zdraví, žil ještě včera
v našem středu jako dojatý divák s připravenou
písní, dočkal se s pohnutým zadostiučiněním
osvobození národního, mohl s námi uvítati
politickou jednotu československou, již sám
připravoval melodií a obrazem; šťastný to muž!

Zenit jeho kypivé tvořivosti, která (ve
zřejmém rozporu s obecným míněním) měla také své
vrchy a doly, mužná léta mladistvé úrody a
podzimu, měsíce mrtvého bezvětří, byl před čtyřiceti
lety současný s básnickým rozmachem mladého
pokolení, jež v uměleckém sebevědomí a s
evropským rozhledem popřelo v zásadách i dílech
samy principy školy »Májové« a tím i vlastní
Heydukovu metodu slovesnou, a hle, Adolf Heyduk,
milující dětským a družným srdcem také ty,
kdož mu byli jako umělci cizí, ne-li protichůdní,
přežil o mnoho let jak světoobčanské exotiky
smělých křídel Julia Zeyera a Jaroslava
Vrchlického, tak básnické prohlubovatele národnosti a
češství s pevnými kořeny, Svatopluka Čecha a
Josefa V. Sládka. Kmetu zhusta kyne osamělost
a co nad ni horšího, zapomenutí, a ani Adolf
Heyduk nezůstal ušetřen těchto stínů staroby

I 12