á vyvrcholila touželmýIil snem o národě
hrdinském a svobodném, panujícím sobě samému ve
vlastním demokratickém státě; umění mělo v
této koncepci býti tuchou lepší veřejné
budoucnosti a průpravou k ní. I osvobozuje Smetana obor
sohě nejdražší, hudební tvorbu dramatickou
mnohem důsledněji než jeho učitel Wagner z dvorsky
v)Tlučného aristokratismu dvorského, aby ji
učinil majetkem národa, jeho výrazem, jeho
apoteosou, ano, dobude pro národ a lid také ostatních
oblastí svého zralého tvoření, skladby vokální a
symfonické básně; co se v Bayreuthě zvrhlo v
divadelní zábavu bohatých vyvolenců, to dovedl
Smetana proměniti v profanní bohoslužbu
skutečně národní. Jest podivuhodno, s jakou
spontanní jistotou Bedřich Smetana četl v duši svého
národu, jakoby v knize otevřené, popsané
runami, jež intuice rázem rozluštila: i z minulosti
nejvzdálenější mluví k němu hlasy předků od
pohanské báje přes husitský chorál; mytické vrchy
a mocné řeky jej oslovují jako stará božstva své
kněze; staré hrady a města se před ním mění v
živé epopeje. Historismus našich vlasteneckých
romantikú s uzounkým svým elegickým nápěvem
jest tak kusý a mdlý vedle této valné a jednotící
tradičnosti polyfonické, kterouž Smetana
doplňuje svou melodickou visí vlasti, krásného to
sídla nejen velkých předků, ale i svobodného
potomstva. 'rakto jest svorně s Palackým,
spolu
106