cÍ, Havlíček a Rieger, při vší rÍIznosti svých
temperamentů, ač u obou živý smysl praktický
postavil všecko snažení politické do konkretních
služeb člověku a národu, jejž považovali za
nejvyšší útvar lidství.

Nadobro jinak bylo tomu v druhé politické
generaci, které po obnově konstitučního života
projevila mladistvou chut a sebevědomou odvahu
přejmouti odpovědnost z veřejných osudů
národních vedle klasické školy politické, vedené
Palackým, či spíše proti ní. V osobivém
liberalismu, k němuž se důrazně hlásili mladí demokra~
té a nacionálové, seskupení kolem Národních Li~
stů, nebylo místa ani pro božské zákony ani pro
konečnou harmonii, uskutečňující vznešené
koncepce klasického idealismu. Člověk, na nějž tito
praktičtí vyznavači země pomýšleli při veškerých
svých akcích a jemuž mínili zaručiti politická
práva v národním celku, nemohl se nazývati
synem božím. Lhostejný k dobru
transcendentnímu, toužil si vydobýti radostný blahobyt a plnou
možnost rozvoje zde na zemi. Usilovalo to tuhou
prací přičinlivého a šetrného občana, a bylo-li
třeba, vložil do svého úsilí všecku bezohlednost
boje o život. Nevěřil mnoho svému bližnímu,
neboť se sám, přes občasná slavnostní ujištění
humanistická, přiznával k hobbesovské zásadě:

Horno hornin i lupus. Tento názor byl přenášen
také do politiky národní, a velký básník této
dru
96