sněmovních projevů í novínářských úvah o
veřejných aktualitách dosvědčují, že Karlu
Sladkovskému nechybělo smyslu pro politiku jako
drobnou práci, metodický postup, trpělivou
.soustavu užité psychologie státnické - ale tato oblast
mu nikterak nepopřávala možnosti plně se
vyžíti. Budeme ho v této patetické slavnostnosti
snad chtíti následovaH Sotva, splše se nám
jenom steskne po dobách, kdy politika byla také
čímsi svátečním, kdy bylo možno do ní vložit
nadšení, kdy za ohnivými slovy planula též
ohnivá srdce. Zdá se býti tomu tak dávno, že
nevěříme ani, že Karel Sladkovský žil ještě před půl
stoletím na české půdě.

Divným mužem nazval již N eruda ve svém
nekrologu Karla Sladkovského a o několik řádek
níže mluvil o jeho výstředním idealismu ...
nemohl a nechtěl mu dáti vyšší pochvaly. A
Sládek v lyrickém svém epitafu přisoudil mu
železné čelo, čistou duši a srdce »blahu všech
žehnoucí žárem, jen k štěstí vlastnímu tak mravně
chladné«; i to byla apoteosa, neboť mužný básník
nadevše u muže-hrdiny cenil tuto podivnou
souhru rysů karakterních. Ze zvláštní spěže,
svérázně smíšené, ulit byl tento zvon, jehož velké
srdce bilo tak mocně. Jenom matně slyšíme jeho
hlahol a jeho melodii, rozumíme neúplně. Vzdá·
lili jsme se tolik, či visí ten zvon příliš, příliš
vysoko nad námi a nad naší dobou t