V. Sládek, a zná-lÍ je, jest asi nakloněn viniti oba
pásníky z příležitostného přepínání. Nerozřezáno
anečteno žloutne a rozpadává se v knihovnách
Hellerovo vydání Sladkovského řečí a úvah, které
nepohnulo doposud ani politických dějepisců, aby
ocenili jeho evropsky orientovanou studii o
parlamentním zastoupení, ani historiků slovesnosti,
aby rozebrali dopodrobna Sladkovského umění
slova, které pro dobovou rušnost a barvitost
nazval bystrý pozorovatel »řeěnickou básní
bohatých rytmů.« Náleží tedy sté výročí narozenin
Sladkovského k oněm nečasovým juhileím, jež
jsou odsouzena, aby přešla bez ohlasu. Ale zdali
snad Karel Sladkovský není z těch nečasových a
protičasových lidí, kteří nám pomáhají
vymaniti se z ohklopující nás tísnivé a nemorální
časovosti a dokonce nás k tomu důtklivě vybízejí1

Sladkovského politika, která po junácké
předehře roku 1848 vyplňuje léta šedesátá, liší se
celou metodou od politiky dnešní, ale tento
rozdíl je hlubší, než jaký se rozvírá mezi starým
liberalismem a přítomným stranictvím,
vybudovaným více méně na sociálním pojetí veřejného
života. Karel Sladkovský byl ovšem velice
rozhodný politický individualista: nejen že pomýšlel
v rámci obecného prospěchu vždycky na
svobodu jednotlivcovu a na jeho plný rozvoj
osobnostní, ale, ač vúdce strany, především hlásal svou
osobní pravdu, kterou se snažil přímo vnutit

86