děje, že nová ústava státu převahou slovanského
obnoví staroslovanskou demokracii, Havlíček
asi z nedostatku smyslu dějinného a ze
skrovnějšího zájmu politickoprávního, snad i z ohledu
na uherské Slovenskó, od něhož mnoho očekával
pro národní budoucnost, hlavně však z
překypující plnosti svého nacionalismu, pro něž hlavní
životní skutečnosti jsou celky národní a nikoliv
státní. Ozvaly-li se mezi oběma - také za
Havlíčkovy kratičké a bezvýznamné prakse
parlamentně-politické - rozpory, vyvěraly spíše z
rúznosti temperamentu než názorů; přece však
tato rl'lznost nedopustila, aby Havlíček,
důsledný, rázný demokrat, lidový až do dřeně kostí,
rozhodný v slově i v činu, snad stanul v
radikálním táboře. Před tím chránila jej jeho rozvaha,
kritičnost přenášená i do praktického života,
přísné vědomí výchovného poslání mezi lidem
-muž úplně zralý v dvacetisedmi letech nemohl
ani v politice přijímati romantiky mládeže,
kterou zavrhoval v literatuře.

Jest známo, že naděje o plně konstitučním,
národně federalistickém Rakousku se nesplnily
ani roku 1848, ani kdy jindy v sedmdesáti letech,
následujících; nikdy nebylo zklamání těžší než
za tuhosti reakce Bachovy po r. 1849. Radikálové
byli rozptýleni a umlčeni, Palacký uchýlil se od
politiky zase k přísné práci vědecké v ústraní své
studovny, ale Havlíček vydržel tak dlouho, až

8J