Němců a s nimi je pilně četl; byla to tehdy
zvláště tak zv. škola mladoněmecká s Boernem a
Heinem v čele, která ho doučovala v technice
pamfletu a paskvilu veršem a prósou a posilovala
jeho přesvědčení, že novinářství náleží k
nejvyšším formám novodobého písemnictví.

Žurnalistika politická nebyla mu roku 1845 v
Praze zprvu zcela dostupna, i spokojil se
Havlíček zatím s žurnalistikou kritickou. Pravím
výslovně: spokojil se, neboť, ač ji konal se
zanícením, byla mu přece pouhou průpravou a
episodou. Posuzovatelů a to namnoze esteticky i
historicky vzdělanějších a klidně obzíravějších
měla naše literatura před Havlíčkem několik, ale on
hyl první, kdož odhadl a obhájil funkci kritiky
v národní vzdělanosti, kdo z úsudků slovesných
činil obecné závěry pro hodnocení společenských
jevů, kdo se v praksi nebál pohoršení, když šlo
o plný projev osobního názoru. Polemik, jenž
kritika doplňoval, byl nebezpečný, neboť
neobmezeně a pronikavě vládl rozumovým vtipem a za
ním utajoval humor poctivého a srdečného
muže, kter)T nenávidí lidských neřestí a pošetilostí,
ale miluje při tom člověka. Forma, jíž Havlíček
polemik ve verších a zvláště v epigramech a
parodiích užívá, aby ji v geniálně politické
grotesce s jemnými lyrickými tóny a s dravou
satirou »Tyrolských elegií« dovedl k mistrovství,
jest důsledkem a pokračováním slohové zásady