l1sudku, před jehož p1anóuc{ma očima: se
piašíÍnetopýři a sovy. Mácha, vyhýbající se v plaché
soustrasti člověku, nacházel úkoj jenom v
přírodě, Havlíček však, k přírodě lhostejný a
neúnavně se zabývající člověkem, miloval a sledoval
nadevše denní činnost lidskou. »Jen bílý den nám
plné, volné slovo, jen bílý den nám svobodný dá
čin«, vyložil si jeho přesvědčení správně básník
a zachytil tím nejen smysl lIavlíčkova zjevu, ale
i smysl jeho doby: po generaci romantických
snílků přichází o vigilii roku 1848 velký politický
realista, uči politicky mysliti, politicky mluviti,
politicky jednati. Ale že je básníkem činu,
dovede na konec i politicky trpěti.

Přichází neobyčejně zralý a vyspělý, jakoby
ani nebyl čtyřiadvacetiletým mladíkem bez
dokončených akademických studií. V době, kdy
se jiní nesnadno rozhodují mezi cizími vzory, jest
tak hotov, že skoro již nepřijímá vlivů z
vnějška a podlehne-li na chvíli přece některému,
jest to jenom proto, aby s jeho pomocí vybavil
určitěji ukryté rysy své rázovité osobitosti;
důmyslně poznamenal Denis, že jest, na rozdíl ód
ostatních vůdců hnutí národního, mnohem méně
prosáklý vlivy cizími, mnohem bezprostředněji
proniklý tradicemi národními. Potomek chudých
chalupníků na nejdrsnějších a nejméně úrodný~h
místech Českomoravské vysočiny a synek
pr!1ktického maloměstského kupce měl tuhý životní