Ďnes, kdy se pohříchu zdá, že divadÍo se nadobro
zřeklo svého národně kulturního poslání a kdy
jeho nákladné i neúčinné slohové a neslohové
pokusy nemají vůbec souvislosti s duchovním
životem národního celku, sotva chápeme, jak k
němu vzhlíželo třetí a čtvrté pokolení buditelské,
generace Klicperova a Tyla a po ní Smetanova a
N erudova. Bylo právě jejich přínosem k
národní organisaci obrozenské, že objevily lidovou a
buditelskou moc divadla, že chtěly národu vrátit
zemské jeviště pražské a zahrnouti do divadelní
síti všecek venkov. .. úsilí to se podařilo, i když
velké umělecké činy, posvěcující tuto
obroditelskou snahu, se dostavily vlastně jen v oblasti
hudební. V dramatě byl k nim na nejsprávnější
cestě právě jen Tyl, tušící nejednou netoliko
teoreticky, ale živým tvořením, jaká by měla asi býti
česká hra lidová, ano, národní. Ale právě obět,
kterou jako ochotník i herec z povolání, pražský
režisér českých her i vůdce potulné družiny na
venkově, přinesl svému organisačnímu snu,
značila zároveň podlomení jeho básnického rozvoje,
ano, předčasné zničení jeho mladého ještě života.
Umělecky dlužno této sebevražedné oběti litovati.
Za to tam, kde se eticky hodnotí, čím kdo
přispěl svému národu, jest tato obět chudého
kejklíře jedním z titulů jeho čelného místa v národním
obrození. Jest ještě něčím více: podnětem k
zahanbujícímu srovnání, čím byla služba národu

69