stoupivší právě ze svěžích vod prostonárodní
tradice. Kde byl Tyl skutečným básníkem - a
myslím, že mu to soudná budoucnost přiřkne
jenom pro obor tvorby divadelní - byl jím právě
silou této lidovosti, projevující se buď
schopností pozorovatelskou anebo báchorkovou hrou
obraznosti: památná trojice postav z
nejpopulárnější hry Tylovy »8trakonického dudáka«,
Švanda, Dorotka, Rosava, ukazuje, kde byl
nejšťastnější pramen Tylovy inspirace. A z nejhlubších
vrstev této české lidovosti vytryskla v
požehnaném okamžiku i Tylova píseň, která sama mu
zaručuje nesmrtelnost; nepřijalť pouhou
nezaslouženou náhodou národ a stát za svou hymnu obě
slohy, kde obrozenská koncepce vlasti jest
zmelodisována a prohřáta lidovou citovostí. Byl-Ii kdo
spisovatelem českého vlasteneckého
demokratismu, jak se vyhranil kolem roku 1848, byl jím
Tyl, pravý syn své doby a připravovatellepších
dob příštích.

Lidovost nebyla však Tylovi pouhým darem a
v}Tsadou, nýbrž především programem životní
práce. Konal ji soustavně a nezištně jako
spisovatel a redaktor, politický a lidovýchovný
novinář a pořadatel vlasteneckých zábav, ale hlavně
jako neúnavný organisátor a pracovník divadelní,
v němž zároveň uctíváme sta a tisíce
zapomenutých a bezejmenných herců a ochotníků,
zúčastnivších se svým podílem národního obrození.

68