na př. nejznámější z nich »Posledního Orebitu«
nebo »Hlatipisce« vedle současné dějepravné
prósy Klicperovy, Markovy, Chocholouškovy
ITylovy, podivíme se až Vocelovým schopnostem
v genru, jenž v celku ležel stranou jeho výyojové
cesty. Sahal po historických látkách, které i v
budoucnosti osvědčily netoliko přitažlivost, ale
i mnoho interpretačních možností pro naše
dějepravné povídkáře; vybíral děje a situace
zadrhující v složitý uzel několikeré pásmo kulturní;
osvědčoval schopnost pro náladovou malbu kra·
jin, interiuerů, výjevů; posunoval smělou
rukoldo popředí velké postavy, z nichž každá byla
problémem dějinného dušezpytu. Opravdu,
tento vyprávěč mohl býti ze všeho spíše viněn než
z chudoby; naopak vytýkal bych mu spíše
přílišné bohatství, k jehož zvládnutí si nedopřával
klidu, ani sám neměl dostatek tvůrčích sil. Ale
není to ještě Vocel ani z »Přemyslovcl1« ani
z »Labyrintu slávy«, ježto doposud povídková
archeologie jest soběstačná, a z minulosti nevede
most k přítomnosti; kdyby byl Vocel zobrazoval
rytířské zápasy v starém Skotsku neb rozkvět
věd ve vlašských městech,nebyl by mohl zachovati
větší míru archaistického klidu - dobře
vzdělaný a velmi názorný starožitník úplně umlčel
prozatím vlasteneckého buditele.

Ten, ještě před trvalým osobním návratem do
vlasti, se přihlašuje »Přemyslovci« roku 1838,