smyslem náladovým. Jeho mladická osudová
truchlohra »Harfa« jest právě jen školský
příklad žalostného básnického druhu, vyvěrajícího
z fatalistického přítmí bezradné pozdní
romantiky a soustřeďujícího všecku volní mdlobu
zpátečnické restaurace - forma jest dramlltická,
ale všecek obsah a postup nedramatický. Vocel
se nemůže vyrovnati našemu druhému
tragikovi osudovému Fr. Turinskému, který dostal údě·
lem lyri9ký tok řeči a ženský vděk v
karakteristice, ale není ani v této prvotině bez
zajímavosti. K přísnému pojetí odpovědnosti viny a
trestu, kterému i později zůstal věren, přistupuje
opravdu básnický dar úhrnného pohledu do
pohanského pravěku českého, s jeho rodovými a
rodinnými tragediemi vládčích plemen, s jeho
prolínáním živlu slovanského a německého, s jeho
časnými zápasy pohanství a křesťanství. Již
tehdy Voce], sotva dvacetiletý, dobře cítil, kde leží
tragická látka, a kde surovina dějinná volá po
básnické ruce, ale jeho prostředky na to zdaleka
nestačily; jmenovitě jeho řeč tvrdá a
nevýrazná, často temná a násilná pozdila se značně za
slovním pokladem školy jungmannovské.

Vocelovy povídky dějepisné, které o deset let
později vznikaly nejprve po německu a teprve
po návratu spisovatelově do vlasti byly
přeloženy do češtiny a to mluvou dosti výraznou a
barvitou, stojí vysoko nad »Harfou«, a postavíme-li