pace. Ani ten ani onen nebyl básníkem
nejvyššího posvěcení a žádoucí životnosti, kterou u obou
pohřešoval se svým mužně kritickým protestem
jejich společný kritik Karel Havlíček; Vocel
trpěl přílišným intelektualismem přízvuku až
učeneckého, Tyl se utápěl v nadměrné
sentimentalitě takřka zženštilé - pevné obrysy života a
:skutečnosti byť minulé, unikaly oběma, a
skrovná obrazivost pedanta a snílka nevystačovala
jim k umělecké tvorbě trvalé ceny. Budoucnosti
nezůstalo po nich mnoho, a v rámci světového
písemnictví ztrácejí se úplně; v dějinách
národního obrození českého však má jak Vocel, tak
~ryl místo velmi čestné, jakožto dva spisovatelé,
jimž slovesnost byla nejdražším a
nejúspěšnějším prostředkem vlasteneckého apoštolátu.

Vocelovo vlastní působení básnické,
ohraničené třE-mi veršovan)Tmi knihami »Přemyslovci«,
»Mečem a kalichem« a »Labyrintem slávy«,
nezaujímá doby delší osmi let 1838-1846, ale
dlouhá a vytrvalá průprava slovesná je přeclcházL
,Již dvacetiletý rodák a nadšenec kutnohorský,
žijící duchem v kronikách a biblích se
středověkou v)"zdobou a tělem mezi církevními a
světskými památkami rozpadávající se a pustnoucí
gotiky vladislavské, byl básníkem; neměl-li
doposud vůbec osobitosti v)Tazové, vyznačoval se
za to jako pravý epigon jemnou vnímavostí pro
slohové odstíny svých vzorů a pečlivě pěštěným