kým důrazem a n~zornou zřetelností vyložil zde
Palacký v duchu anglicko-německé estetiky
romantické podstatný rozdíl mezi organickým
tvořením básnickým, temenícím z citu a obraznosti
a chovajícím v sobě jakousi božskou sílu a mezi
slovesnou činností, která se řídí pravidly, vzory
a mrtvými formami; ze shaftesburyovských
podnětů a výmarských i jenských zásad vyvozuje
zde pronikavý estetik své krasovědné názory.
V okruh organické tvorby poetické zahrnuje i
lidové písně s jejich nekonečnou živostí a
rozmanitostí a Čelakovského označuje jako vlastníka
jemného a čilého smyslu poetického, af
prostonárodní slovanské písně vybírá nebo af tvoří z
jejich ducha samostatně. »Ohlas písní ruských«
nehodnotí jako nápodobu, nýbrž jako tvoření a
jemně ukazuje, kterak v kroji a v duchu
karakteristicky a správně ruském udeřil na čistou
lidskost, na obecnou humanitu, na krásu božskou
ukrytou v srdci člověkově. Důvtipným a pro
čtenáře nabádav)Tm rozborem jednotlivých čísel
»Ohlasu písní ruských«, jmenovitě »Ilji
Volžanína« a >,Smrti Aleksandra«, dovozuje Palacký
svůj povšechný, ven a ven příznivý kritický soud,
k němuž budoucnost mohla sice dodati
podrobnosti, nikoliv však myšlenky podstatné, a kde
i celková karakteristika básnické osobnosti
Čelakovského svědčí o veliké prozíravosti a
vzácném daru kritické povahokresby.