jungmannovci st~1Í od začÚÍm v tuhém
odporu k podnikům vlastenecké šlechty české a
zvláště k musejní společnosti, obávajíce se, že
vlastivědné úsilí v rámci státoprávně teritoriálním
spíše ohrozí než podepře jejich romanticky
procítěné snahy národně jazykové, a tuto jejich
nedůvěru posílil plán dvojjazyčného časopisu
musejního. Palacký, žák podezřelého jim Josefa
Dobrovského a chráněnec domněle nespolehlivých
hraběcích bratranců, Františka a Kašpara ze
Šternberka, se jim jevil jako pomocník těchto
panských snah, škodliv)-ch lidovému národovstvÍ
českému a zvláště když se výhodným sňatkem
povznesl do vrstvy zámožného, ale
utrakvistického měšťanstva pražského, zdál se jiúl napolo
odrodilcem. Tuto nedůvěru pražského
spisovatelstva Palack)' sám pocítil, když jako redaktor
musejního časopisu musil zápasiti s neochotou
přispěvatelů, takže se řízení sborníku mínil hned
v prvním roce vzdáti, ale časem překonal i tyto.
nesnáze. Čelakovský tlumočí ve svých dopisech
namnoze toto obecné mínění J ungmannovců a
činí tak podle svého způsobu pichlavě,
posměšně, zlovolně - náš první satirick)' epigramatik
nezapírá ani zde své povahy. Jistě přistupovaly
i složky osobní, tak významné při rozporu
vyhraněných a různorodých individualit.
SanguiIlik Čelakovsk)T byl právě výbušná povaha
básnická, závislá nejen na rozmaru nálady, ale i na

39