cÍ1ách. Palacl{ý však nikterak neodplácel
mladému překypujícímu literátu jeho nevlídnost a
nedůvěru, nýbrž hned v roce svého příchodu do
Čech poctil »svého ctěného přítele« významným
památníkovS'm lístkem, na němž důrazně vytkl
svůj vlastní úkol životní, historické to
buditelství národa, slovy: »Kdo miluje svůj národ,
přičiň se o jeho dějiny; kdo je ví, ten je piš; kdo
psáti umí, uč se dějinám. Psaní historie staví
skutkúm chrámy a mosty přes zapomenutí.«

Neodzbrojil tím Čelakovského, naopak v
následujícím tříletí se dočítáme v korespondenci
jeho velice drsných, posměšných a pohrdlivých
soudů o Palackém, zvláště když r. 1827 se
Palacký stal redaktorem českého i německého
»Časopisu Společnosti vlasteneckého Museum v
Čechách« a když si na podzim téhož roku sňatkem
s rrerezií Měchurovou založil zabezpečenou
existenci a utěšenou domácnost v zámožném
pražském prostředí měšťanském. V dopisových těch
projevech, psaných perem silně do žluči
namáčeným, třeba lišiti to, čím Čelakovský vyjadřuje
názory spisovatelstva pražského z družiny
Jungmannovy od jeho osobně přihrocených
nájezdla pošklebků, ale dlužno také kriticky srovnati
tyto výbušné doklady chvilkového osobního
podráždění, jaké se naskýtají vždycky právě v
korespondenci, s literární praksí od nich značné
odlišnou.