v Anglii. Touto mluvou baroka, patetickou a
přetíženou, libující si v kontrastech a v
krajnostech, pěstující přepych slova i obvětí,
vyjadřoval Komenský svůj smutek, svou zádumčivost,
svůj stesk doživotní marnosti; zhusta obměňova·
10 literární baroko protestantovo motivy biblické,
hlavně prorockých a žalmových knih Starého
zákona, které hověly nejvíce bolesti výmluvné a
pohybu vzrušenému.

Mezi umělci a dušezkumci baroka katolického
najde moderní čtenář nejednoho virtuosa kultu
vlastního já, jenž i tehdy, když se snaží o to, aby
sebe sama překonal a podřídil vyššímu
jakémukoliv principu, výhradně se zaměstnává a
vyčerpává službou vlastní osobnosti. Toho u
Komenského není; naopak žasneme, do jaké míry
jest protiindividualistou, nepřítelem
sebezbožnění a sebepřeceňování, vychovatelem k
nadosobním hodnotám. I svůj smutek pojímá skoro vý·
hradně jako smutek národa a církve: pro ně, ne
pro sebe hledá vykoupení a oproštěni ze zajetí té
skličující melancholie. Takto se mu drama
osobní mění na konec v proces typický. A zde o
léčbě smutku, o hojení ze zádumčivosti, o
protijedech stesku rozhoduje myslitel etický,
spravující se přísně zásadami křesfanskými. Smutek
jako každé životní zlo není mu než zkouškou,
kterou nás Bůh vede k dokonalosti; jest na nás,
abychom se ve zkoušce té osvědčili dosti silnými.

34