nouti svět rozumem vědecky vyškolen)'m a
umělecky zjemnělým, se nesplnily.

Ve střední Evropě a jmenovitě v Čechách
nalezl kult bolesti i těžký smutek nevítanou stravu:
třicetiletá válka přinesla nejen ztráty a zkázy
majetku, moře krve a slzy, ukrutenství a zvířeckost,
ale i rozechvěnou nedůvěru v mravní hodnoty a
pochybování o spravedlnosti řídící národy. Jan
Amos Komenský, poslední biskup Jednoty,
prožíval zvláště bolestně český přízvuk
smutku evropského; úzkost o národ, církev a jazyk
doléhala na psance o nezelenající se holi
poutnické. Melancholie jeho vyrůstala kořeny hluboko
z vlastního jeho osudu: osiřel jako hoch,
ovdověl a pozbyl dětí na samém začátku prvního
manželství, jako kněz i učitel ztratil působiště,
plamen války mu shltI statky hmotné i duševnÍ.
Kdyby nebyl býval pevně věřícím křesťanem, byl by
asi propadl nějaké formě ilusionistického
nihilismu, ale ani při své víře ve smysl veškerého
stvoření nedovedl se zhostiti zádumčivého pocitu
stálého kolotání a mizení, mlh zvedajících se a
klesajících, marnosti a nestálosti. Jeho smutek,
sdílen)- s většinou současníků, byl podtržen
osobně i národně, a Komenský se mu nedovedl
ubrániti, ač nasazoval všecky síly svého
intelektuálního optimismu, aby mlhu překonal paprskem
jasného slunce a třeba že křesťanská vůle býti
spasenu pro činorodé úsilí o dokonalost snažila