vou činností poznávací, nýbrž celou bytostí,
která se stává tvůrčí za osudového nárazu; velký
otřes lidské osobnosti znamená zpravidla u
Kolllenského uvolnění daru obrazotvorného a
zároveň kaskadické výmluvnosti - jsou to skoro
předpoklady, jež jsme si uvykli nacházeti u velk~ch
lyriků, jimž se Komenský přiblížil na dostřel
v některých kusech pabásnění žalmového a v
několika apostrofách svých nábožensko-politických
poselství.

S lyrikou mají osobní díla Jana Amose
Komenského společné i to, že nesou s sebou svou náladu
a ovzduší, velmi podobné barevné intonaci
v~lto celkového ladění, neporozuměl vubec osohité
k$'ch výtvorů malířských; kdo nepostřehne
tohopovaze jejich. Tato nálada, toto ovzduší se u
Komenského podstatně nemění; Ž'lsneme až,
vidouce, že se v této věci valně od sebe neliší
knihy, jimiž mladý muž teprve tušil svůj osud,
od projevů starce, který vypil kalich života a
hořkosti na" dno. Ano, všecky ty články
dlouhého řetězce vývojového jsou u Komenského
sjednoceny společnou životní notou, zvláštním
smutkem napolo osobním napolo dobov~Tm, kter)' jako
mlha za podzimního jitra nad městem prosycoval
vnitřní svět Jana Amosa Komenského. Ne
pouze jeho samého. J eť Komenský u nás v čechách
největší a snad také jediný mluvčí těžké oné
zádumčivosti, které v sedmnáctém věku propadli