ci ideovou vůbec stranou - ovládl na dlouho
princip Čelakovského; nechci tím však říci, jako
tak mnozí jeho velebitelé, že by byl
samospasitelný a že by se dokonce kryl s tím, co snad
smíme nazývati pravou českostí slohovou. K
neočekávanému vítězství mu dopomohl
nejsamostatnější a nejpůvodnější žák Čelakovského, Karel
Havlíček, když jej přinesl i do prósy, kterou
nadobro zbavil oné řečnické důstojnosti a onoho
neseného kazatelství, jež jsou u Palackého a
Šafaříka přirozené, u jejich epigonů strojené. V
době, kdy nová silná generace, revoluční a kritičtí
Májovci vystupovali po duchové tišině reakční
do literatury, zdálo se, že již jen dva principy
určují ráz českého písemnictví, neboť zásada
Kollárova byla na pohled překonána: jedním byl
nesporně Mácha, za druhého nebyl však již jmÍn
Č~~~n~rij~oo~~~~~~-
dovník K. J. Erben, nebo ještě spíše jeho žák v
próse, Karel Havlíček.

Májovci hned ze začátku vypověděli otevřený
boj jakémukoliv tradicionalismu, který se jim
jevil neblahou odrůdou opovrhované jimi
historičnosti, a přece celý jejich vývoj není než
postupné a přímo dramatické vyrovnávání se s
českými tradičními problémy. Všickni si
probojují, vedle neméně závažných zápasů ideových,
svúj boj mezi slohovým typem Máchy a
Čelakovského (či Erbena), a nejhlubší z nich nejsou s ním

23