se jich v ničem nedotkl třetí tvůrce básnické
t:r:a
dice české, Mácha ~ Vyrovnávali se s ním oba,
Vrchlický na podiv zdrželivě, Svatopluk Čech v
oddané příchylnosti, a oba po svém odpovídali
njeho metafysické úzkosti, klenouce přes jejich
temné vody sebedůvěřivé mosty optimistického
idealismu.

Mnoho u obou vysvětluje tedy jejich
uvědomělý poměr k básnické tradici domácí, který je oba
posiloval, ač se zběžnému pohledu jeví Sv. Čech
naplnitelem tradice, kdežto Vrchlický rušitelem
jejím. A přece tento vztah ani zdaleka
nevykládá jich cel)'ch, jako vůbec tradičnost jest spíše
jen pomůckou než jádrem osobnosti tvůrčí.
Více než domácí předchůdci působili na
Vrchlického jeho cizí, hlavně románští učitelé, a také Sv.
Čech nebyl by dospěl ke své syntése Kollára a
Máchy bez přispění německých, ruských a
polských básníků. Toto všecko však pomáhalo jim
oběina uvolniti a vysloviti své osobité já, jehož
organisace vycházela u čecha z národně
polititické, u Vrchlického z estetické koncepce života
a básnického poslání. N eníť a nesmí býti
tradice ničím více než cestou k sobě samému, než
zárukou bezpečnosti, než ukazatelem vnitřní
jistoty; ale kolik jest vedle ní cest a pomůcek k
témuž cíli!

Ze tří základních principů slohové tradice
české - a mluvím dnes jenom o této, nechávaje
tradi
22