vaje sotva hádati, jak by byl na ně s~m
odpověděl.

Takto již v době, kdy ještě žil Jingmann, ano,
kdy mezi živé byl počítán ještě básník
Vznešenosti přírody, vytvořeny byly troje základy pro
trojí různou básnickou tradici, jež odtud trvá
vedle sebe, jako trvají Jungmannovy kritické
zásady národního písemnictví. Na čas se zdálo, že
rétorický princip Kollárův hyne nadobro s
předpokladem klasicismu, který se přežil, ale
působením Jar. Vrchlického za nových vlivů
francouzských a netušenou dosud kulturou smyslů a
zvláště zraku ožívá řečnický slohový princip OpAt,
dochází také u Sv. Čecha a El. Krásnohorské
pozoruhodné obměny a skoro u všech svádí
dramatický zápas s protilehlou zásadou výraznosti a
hudebnosti, kterou lze odvoditi právě z
Čelakovského. Kollár, duch monumentální
jednostrannosti, neznal než svůj princip rétorický a mínil
jím vždy a všude vystačiti - jeho omyly jsou
dosud stejně poučny pro tvořícího básníka jako
jeho výboje, většinou přehlížené. Vrchlický i
Čech, oba spisovatelé bohatšího literárního
vzdělání a složitější umělecké orientace, kteří ostatně
měli !lvého Kollára v malíčku, považovali
vÝhradnost tohoto principu za jednostrannost,
které se bránili, pokoušejíce se i o tvoření v duchu
hudebnosti pro Čecha skoro vždy nedosažitelné,
u Vrchlického občas šťastně vítězící. Ale což

21