to však s národem nesporné jazykové jednoty,
státoprávního vědomí, ano, i patrné pýchy na
velice vzdálenou minulost, ale běda, s národem,
kterému nadobro chybělo živé vědomí myšlenkové
a slovesné spojitosti s generacemi předchozími.
Sem tam - na západě - prokmitla myšlenka
vzpomínky na národně náboženský obsah češství,
který pokusili se vypěstovati první katoličtí
buditelé pobělohorští; sem tam - na východě
pociťovala se v evangelických vrstvách spojitost
nového úsilí se starým odkazem bratrské
reformace, která měla odedávna vedle náboženského
jádra i složky humanistické a národní. O
nosnosti a poměru této dvojí, docela protichůdné
tradice, která při své ideové závažnosti byla celkem
bez literárního významu, vedou se, jak známo,
ostré spory a to na obou stranách se značným
zaujetím apriorním, protože se však vlastně
netýkají tradice slovesné, nýbrž myšlenkové, netřeba
se zde do nich pouštěti.

Jisto jest, že první vůdcové našeho obrození,
kteří v duchu osvícenském byli velice. skeptičtí a
nehistoričtí, nenavazovali vědomě aniitradici
balbínovskou, ani na tradici českobratrskou, i když
sami čerpali důvody pro své výmluvné obrazy
jazyka o národnosti z Dissertatio apologetica a
když učili se správné mateřštině z Kralické bible,
s níž však stavěli na stejný stupeň důležitosti
spisy veleslavínské, obsahově neb dokonce
ná
16