zrodu básnického díla zná spisovatel
tradicionalista ještě jiu)· její podíl. rro tehdy, když
přistupuje s napětím vší své umělecké inteligence a se
snahou využíti všech prostředkú technických a
kritických k tuhé práci komposiční. Čeho by
nevyužil z pomůcek se mu nabízejících' Jak by
mohl odmítnouti posilující soutěž se staršími
dělníky na téže látce, téže myšlence, témže problému
slohovém , Jejich zkušenost, ale i jejich
ztroskotání jeRt také jeho statkem, dráha jimi uražená
nemusí býti v jeho novém experimentování
probíhána po druhé, cíle jimi vytčené, ale
nedosažené jsou etapami také jeho letu. Byla-li v prvém
stadiu tradice složkou podvědomé inspirace,
stává se nyní předmětem uvědomělého studia a
rozvážného zkoumání, kde spisovatel vstupuje
odnaně a trpělivě do školy svých předchůdců a
předku, spojených s ním nikoliv poutem autority,
nýbrž svazkem vnitřního ~příznění a pokrevní
8oumiležitosti. Ale zde i onde zůstává tradice
svobodným rozhodnutím osobní volby a není snad
tlakem autoritativního předpisu. Spisovatel se k
ní přimyká s důvěrou, že s ní a skrze ni poroste,
aniž se musí obávati, že hude jí ohmezován ve
svém přirozeném vývoji. Zařaditi sebe
neznamená zříci se sebe; pochod v četě byť neviditelné
neztěžuje, nýbrž usnadňuje chůzi; mrtví se
nezjevují, aby pili naši krev, nýbrž aby nám podali
ruce ke spojení v řetězec pomocného bratrství.