listvosti. Avšak poch generací, s nimiž můžeme
duchově obcovati, jest různý. Obávám se, že
v naší literatuře smíme tuto řadu vésti právě
jenom k prahu XIX. století, čímž jsme o tolik
chudší Francouzů, Angličanů, Italů, ano i Němců.

Prostoduší fanatikové vědního poznání míní,
že nám může býti prospěšna a pomocna veškerá
minulost, kterou právě známe, jež jest naším
intelektuálním statkem, trvalou součástí našeho
rozumového vědomí. To jest však omyl. J eno,m ten
díl minulosti, který jsme si osvojili intensivním
prožitím osobním, který vstoupil hluboko do naší
individuality, aby s ní prodělával její růst a
vývoj, který prosycen byl našimi životními vztahy,
múže nám b),ti pomocen a prospěšen. Odborný a
učený literární dějepisec nosí s sebou stále celou
historii písemnictví svého národa, ale ja:ko
souhrn poznatků, netvoře z ní, ani nenacházeje v ní
pomůcku při tvůrčím aktě. Básník, spisovatel,
slovesný umělec vyňal si z této rozsáhlé a v
mnohých svých partiích už odumřelé oblasti to, v čem
kdy pocítil tep zpříznění krve, rytmus
příbuzného duchovního života, hlas blízký vlastní
inspiraci: tyto zkušenosti mu přetvořily minulost na
tradici. Kdo by ho směl odsuzovati, že jenom
vybíral, že odmítal všecko lhostejné, byť to mělo
autoritu závaznosti, že si látku vědní proměňoval
podle svých poti'eb, zaujímaje k ní v různých do-