zásadami i dÚem sociální humanÍsmus a
světoobčanské evropanství svých bezprostředních
předchůdců z generace nerudovské a hálkovské, ale
zato přilnuli tím opravdověji k vlasteneckým
romantikům předbřeznovým i s jejich národně
obrannou a slovansky propagační tendencí, jíž
dodali také politicky občanského zbarvení v duchu
roku 1848.

Toto přiznání se k souvislosti s dědy, toto
rozhodnutí pokračovati tam, kde přestali oni, tato
radost z posily poskytované jejich příkladem,
nejsou ještě skutečným tradicionalismem, nýbrž
toliko průpravným náběhem k němu. Pravý
tradicionalismus počíná se teprve tam, kde si
uvědomujeme, že za námi se svým odkazem a se svou
němou a přece výmluvnou ochotou kdykoliv
přispěti v nesnázích a zmatcích stojí celá řada
dědovských pokolení, s námi zpřízněných a
sourodých, a kde jsme kdykoliv hotovi uchýliti se
k nim o radu a o pomoc, zakolísáme-li sami neb
chopíme-li se problému či tématu, kterým se oni
zah)"vali. Poslední vrstvy těchto generací mizí
zcela v mlhúch dějin, kam sahá sice naše vědění,
nikoliv však povědomí spojitosti, která se neza·
kládá jenom na jednotě krve, nýbrž na
společenství duchových zájmů. Není národa, jehož
příslušníci by se nemohli opříti o pevnou hradbu
složenou z generací předkú, vždyť právě toto
podvědomí jednoty jest hlavním tématem národní ce-