dědum láskou, která nenl Jenom vděčností za
svrchovanou a neodpovědnou shovi vavost, tak !'Je
též v literatuře stává, že mladé pokolení s
bezděčným překvapením odkryje spojitost názorů,
zálib a sklonů mezi sebou a generací dědovskou.
Poznání takové bývá nejprve provázeno ruměncem
zahanbení, dojmem myšlenkového zmatku,
obrannou snahou zaplašiti stíny minulosti, a teprve
zvolna se probouzí s neurčitým tušením, že tu jde
o přirozený životní zákon, také vědomí, že UČlt!
se od dědů, čerpati z jejioh zkušenosti, plniti
pobídky, obsažené v jejich díle/a říditi se
výstrahami, doloženými jejich neúspěchy a prohrami, zna~
mená posilu a větší jistotu při tvoření i při
hledání. 'rato zvláštní, trochu paradoxní, ale
rytmickými zákony života podmíněná lorma
dorozuméní mezi dvěma generacemi, při čemž pokolení mezi
nimi ležící jest úmyslně ze vzájemné dohody
vylučováno, jest základní a primitivní útvar tradice.
Jest vzácnějším a méně známým zjevem než boj
otců a dětí na núž, avšak není nikterak náhodou.
Hegelova dialektika dějin vykládá sice správně,
že mezi dvěma generacemi přímo za sebou
následujícími jest poměr tése a antitése, ale mylni'l
tvrdí, že by pokolení tl'etí prostě syntetisovalo
příkrý protiklad svých přímých předchůdcú;
mohli bychom připustiti leda, že v této syntése
značně převládají prvky převzaté z odkazu
pokolení prvního. NašiRuchovci v 70. letech popřeji