vou, a v nichž k nám dávno zapomenuté politické
chansóny Svatopluka Čecha promlouvaly
neočekávaně jazykem důvěrně blízkým.

Ale co tedy H tradicí v životě a zvláště v
literatuře, neuznáváme-li žádnou z těchto výjimečných
podmínek, usilujeme-li přesto o rozvití a
uplatnění životních a tvůrčích sil, nejde-li nám o
pouhé zařazení do vývoje, nýbrž o jeho urychlenH
Nebude nám pak jenom přítěží 1

Kdo chce správně porozuměti literatuře v
časové kategorii jako zjevu sociálnímu a
historickému, neměl by nikdy zapomenouti, že jest
vždycky dílem a výrazem současných tří generací,
které se navzájem nechápou, ano, žijí vedle sebe
namnoze v poměru nepřátelském, nebo alespoň
plném nedůvěry a podezíravosti. Šťastná a
přirozená krátkozrakost mládeže namlouvá si s
výbojnou radostností, že jen ona tvoří písemnictví a že
jí pokolení otců neustupuje dosti rychle i ochotně
s cesty, což by bylo jediným smyslem jeho bytí,
když jeho dílo a jeho názory jsou zhola bezcenné.
Jenom prostoduch)- pošetilec mohl by se od
mlad)'ch literátů nadíti, že pochopí neb vytuší, čím
souvisí sami s generací svých otců a jak mohou
v jejich díle pokračovati. Neváhám pověděti, že
takové uvědomění, jež jest nepřirozené, by mohlo
přímo podvázati peruť dobyvatelského vzletu a
otupiti ostří meče, napřaženého k výbojné ráně.

Ale jako v žh-otě vnuci častokráte lnou ke svým

9