bodové, s kterou ji kromě dlouholetého přátelství
pojila také obdoba vývojová; že chtěla s družkou
dostoupiti i vyšších stupňů slovesných, napovídají
oba zlomky povídkové »Teréza« a "TřináctiIetá«,
kde se ji v zrajícím objektivismu daří proniknouti
intuičně do cizích duší a postihnouti složitost
života. Avšak právě tu rozlomena díla po skvělé
exposici neočekávaným zákazem Smrti.

Ze všech výpravných prós Hany K vapi10vé jest
jediná nesena silným dechem románové tragiky,
povídka "Jako by kámen do vody zahodil«.
Dualism teplého živetního štěstí a naprostého
obětování se umělecké službě, který jindy Hana K
vapi1ová snažila se překlenouti jasnou shodou, zeje tu
v příkrém nesmiřitelném zlozvuku. Zpěvačka Anna
za levnou cenu průměrné blaženosti milostné
opustila své umění, které jí mělo býti jediným a
nezapomenutelným božstvem a nyní zrazena a
pokořena v lásce i v společenské pýše cítí, jak uražený
bůh se mstí a lačnou rukou sahá po jejím srdci
jako po povinné žertvě. Anna Justová se nevzpírá,
neboť jest si vědoma, že porušila kázeň a řád tam,
kde se měla plně oddat a pokorně sloužit, jako
věřící se oddává a slouží svému náboženství.

Hana Kvapilová neporušila nikdy kázně a řádu
svého vyvoleného umění j i osobní štěstí a osobní
hoře měnila vždycky v látku tvoření hereckého.
Zápasila již se Smrtí, když na divadle byla ještě
sama vesna, samo mládí, sám paprslek sluneční.
A tento mravní příklad přežije i ty, kdož po léta
byli ne pouze okouzlováni, ale zároveň prohlubo.
váni a očišfováni jejími světlými výtvory a kdož
v záhadném úsměvu zkamenělé »Paní z námoří«,

218