slů, jimž nepřetržitá vlna prudkých postřehů jest
zároveň rozkoší a mukou. V prvních pokusech z
polovičky devadesátých let básnířka se úzkostlivě
přidržuje ne zcela schůdné cesty dokumentárního
realismu: nenasytně shledává podrobnosti všedního
života, zmocňuje se věcí a postav ostrým pohledem
a spolehlivým popisem, rozkládá život na barevné
složky, zneklidněné jako v kaleidoskopu a blíží
se i k záhadě lidské duše tímto analytickým
postupem. Soucit s uraženými a poníženými, křesťan:'
ské oddání se cizí bolesti, vědomí jednoty s
povrženým lidstvím, vykupují a prozařují tyto práce,
z nichž povídkového zaokrouhlení dozrál toliko
»Lichý život«, na kterém leží takměř posvěcení
Boženy Němcové. Z vnějšího světa obrací se však
spisovatelka stále usilovněji k vlastní své oblasti
niterné: vychází z nejosobnějších prožitků jako z
inspiračního středu; zpovídajíc a obviňujíc se,
podává několikráte ve střídmé stiIisaci vlastní
podobiznu; uvolňuje svůj zpěvný i barvitý lyrism, který
podoben vodopádu ve slunci, se tříští ve sta
světelných krůpějí, hlásajících chválu přírody, mládí,
nekonečna. I soucit básnířčin nabyl nyní jakési
lehké vzdušnosti; srdce nepřiklání se již v útrpném
souzvuku jen ke groteskní bídě herecké, k šílenství
zbloudilého děvčete, k předčasné potupě svedené
baletky, k bezobsažnému bytí a opuštěnému skonu
sestárlé služky - cftí i s prchájícím jarem, s
mrtvými, vyloučenými z kvasu práce a radosti,
s mořskou vlnou třištící se o červený útes ostrovní.
Právě básněmi v próse, kde sensitivnf sklon a
kultura srdce došly výrazu zvláště dokonalého,
přiblížila se Hana Kvapilová nejtěsněji Růženě
Svo
217