hromadné jednoty a podříditi se vděčně kázni
nadosobní, bylo dáno vzácné pochopení pro souhrn
uměleckého ensemblu. - tak porozuměla
Stanislavskému uprostřed laskavých zázraků barvy a
pohybu Moskevského divadla nebo Safonovu
ovládajícímu těleso orkestru. Ale tyto stati stejně jako
pomocné; poznámky k vlastnímu tvoření, psané na
obranu, pro výklad, nebo první propravou k
figurám z lbsena, z čechova, z Gorkého, z Jaroslava
Kvapila, zračily pro pisatelku především nutný a
prudký projev statečného úsilí, aby poznala a
ozřejmila si lépe sebe samu jako dramatickou
umělkyni, aby poučila se srovnáním neb
protikladem o domově a hranicích vlastního nadání, aby
určila svému vývoji nové cíle a povzbudila se
příkladem na cestě k nim. Daleka narcisovitého
sebevzhlížení, tak běžného u jevištních umělců,
umíšfuje přece Hana Kvapilová do středu svého
širokého pozorovatelského okruhu herecké poslání
vlastní, jež jí nebylo nikdy zaměstnáním, nýbrž
stále misí. Ježto ocitá se takto blízko jádra své
bytosti, uvolňuje též v těchto divadelních statích
svůj vroucí a silný orgán etický: jako na jevišti,
opakuje Hana Kvapilová i v knize, že posledním
smyslem dramatického umění jest pro ni mravní
osvobození, zápas ušlechtilého srdce za vnitřní
svobodu, soustředěná vůle a dobrodějná láska, jež
uvědoměle a měkce snímá břímě bolesti se
strádajících bližních - -

Bdělá a tklivá soustrázeň s trpícími tvory
zaznívá nejsilněji z povídkových prós Hany
Kvapilové, ale vedle ní zaslechne tu pozorné ucho jiný
mocný tón, zjitřenou vnímavost přejemnělých
smy
216