a propracovávala tím pozorněji dramatické
přechody, odstiňujíc zvláště jemně duševní okamtiky
krise U svých postav. Očistila slovo, kterému
takřka dovedla odnfti tíži, ode všeho divadelního
přízvuku, nepodtrhovala násilně vět, hledala ztracený
styk řeči na jevišti s měkkou a vlídnou mluvou
lásky a něhy. V této škole pozorného a trpělivého
realismu se Hana Kvapilová oprostila, leč zcela
souběžně rostla i v kázni jiné - v kázni duševního
zvniternění.

Zde, za šťastné shody dějinné, setkala se Hana
Kvapilová s vývojem domácího dramatu
realistického, jehož cesta nejurčitěji jest značena jménem
Šimáčkovým, Svobodovým a Hilbertovým. Na
pohled jsou to jen chmurné výseky života, založené
na důkladné a oddané zkušenosti pozorovatelů
velmi přesných: ponuré výjevy z rodin pod nízkými
stropy, společenské zápletky v těsném rámci
chudých poměrů, trapné příklady rodového uhnívání a
rozkladu hmotného, láska hyne tu v postupném
odcizování a manželství dohořívá tu ve zříceninách.
Zde mohla Hana Kvapilová vytěžiti ze svého
důvěrného studia domáCí skutečnosti, zde tichá
prostota jejích mladých měštěk svítila stříbřitě v trpně
uklidněné šedi stísněného prostředí. Zamyslíme-li
se však opravdověji nad smyslem těchto her,
najdeme v nich daleko víc než pouhý skutečnostní
genre; někdy v nich, dle věrohodného přiznáni,
hledali dramatikové pod barevným povrchem
života hlubši proudy, někdy soustředílí svou
účastnou pozornost k očistné touze statečné duše
unikající svému okolí, někdy s úmyslným
sebepřemáháním vytvářeli tragiku každodennosti. Jaký div, že

213