plňovati krásu jeho
snu.(
Když se r. 1888 stala Hana Kubešová -
zároveň s Eduardem Vojanem - členem Národniho
divadla, převládal v české činohře herecký sloh
patetický, jejž z umělkyň zosobňovaly dvě silné
osobnosti, Otilie Sklenářová Malá a Marie Pospišilová.
Byly to v podstatě bytosti naprosto nlznorodé:
heroina vážného klidu a slavnostniho vzletu vedle
virtuosky prudkých výstupů a divokých výbuchů,
vznešená přednášečka tvrdých obrysů myšlených
sochařsky proti strhujici divadelnici s malebnými
postoji měněnými v neklidu až nervosnim, klasickou
krásou odchovaná a básnickým dilem vzrušovaná
žena tradice· plná citové prostoty na rozdíl od
vnitřně chladné a strakatým epigonstvfm porušené
strůjkyně chvilkových účinů, založených na
mihotavé hře nálad a popudů. Ale přes všecku tuto
různost postfehla mladá novicka Národního divadla
záhy, že dvoji odlišný temperament lidský a
umělecký obměňuje tu stejnou zásadu slohovou, co
nejcizejší jeji bytosti vlastni, že důsledný odklon od
drobné a vlažné zkušenosti životní zde zavádi až
k mrtvé a plané rutině, že vytvářeni velkých scén
láme tu jednotnou vlnu dramatického toku, že slovo
v tomto patetickém podáni láme se jako uschlý list
od duševniho děni. Hana Kvapilová jala se s celou
vrozenou opravdovosti herecky pracovati proti této
vítězici konvenci. Pojala krajni nedůvěru proti
veškeré citovosti divadelni, jež jest přejatá, naučená,
běžně tradični a hledala cit nejprostši a
nejpřirozenějŠÍ, jaký se vybavuje v prudkých srážkách
pudově nezkaženého člověka s osudem. Uminila si
vymýtiti ze svých výkonů působivé, uzavřené výjevy

212