cuje a prohlubuje své poznatky, jemní svůj cit 'l
vychovává svou vůli. Vzdávala-li v příležitostných
statích chválu velkým umělcům jevištním,
velebila především ryzost jejich povahy lidské: v
Heleně Modrzejewské se obdivovala neméně obětavé
hrdince života než tragédce, a Moskevské divadlo
neustávala dávati za vzor umělecké obce, řízené
naprostou mravní kázní. Prvním požadavkem
herecké cpravdovosti byla jí oddaná úcta
tlumočníkova k básnickému tvůrci, neboť sdílela se se
starým mudrcem o názor, že ten osvobozuje sebe
sama nejdokonaleji, kdo se nejúplněji oddává.
Nedůvěřovala hercům, jimž básníkův výtvor jest
pouhou záminkou, aby hráli sebe samy bez ohledu
k dramatickému celku, a kteří podnikají virtuositu
na vlastní vrub a za cenu věrnosti v podání;
nepromíjela této tvrdé osobitosti ani Eleonoře Dusóvé,
které se kořila zcela upřímně. Svůj vlastní tichý a
pozorný způsob, který po pronikavém vcítění se
dovedl býti práv i nejskromnějšímu slůvku a
nejpodružnějšímu náznaku spisovatelova díla, vystihla
tímto odstavcem plným vzrušení a ušlechtilé
výmluvnosti: »Splynouti s básníkovým snem, bytosti
jím skizované dáti život, tep vlastní krve, prožít
i vyžít její štěstí i hoře, cítiti tluk cizího srdce ve
svých ňadrech, pro<:házeti citové hlubiny této cizí
bytosti, která po celý čas studia, po celý ten zápas
rdous! zvolna, ale s jistotou bytost naši vlastní,
umlčuje naše myšlení i cítění, láme naši vůli, aby
usedla široce na trůn našeho srdce - splynouti
takto s básnlkem, toť tolik, jako postaviti se vedle
něho, býti do jisté míry jeho spolupracovníkem,
opatřovati jeho světla a nedati jim zhasnouti,
do
211