lidskému. Jeho službě oddávala se v posledních
letech svého tvoření zvláště ráda, jakoby se
omlazovala v této slunné koupeli imaginárního jihu:

Porcie z »Kupce benátského« ukázala její slovní a
mimický humor v nejzářivějším rozkvětu a v
nejvonnějším vděku a jest jen proto na ni poněkud
zapomenuto, že ji odsunula jiná renesanční princezna
Williamovy dynastie, jiskřivá a opojná Blažena
z komedie »Mnoho povyku pro nic za nic«, kterou
básnila z vůně lesa, ze sluneční záře a z navinulého
medu lesních včel, soutěžíc s milovanou mistryní
Helenou Modrzejewskou a hrajíc před divákem
nejnetrpělivějším - před Smrtí - již již se
sedadla vstávající. -

Bude Hana Kvapilová žíti v naší paměti déle
jako dokonalá ztělesnítelka severského slohu
hereckého, prozářená cele světlem mravní spanilosti
či jako vtělený sen Shakespearovy veselohry,
křísící renesanci s nejjemnějším jejím pelem?
Myslím, že si naše vděčnost postaví ještě výše mravní
příklad, který dala českému divadlu, a jenž zasáhl
rozhodně i blahodárně do rozvoje domácího
herectví. Všecky velké cnosti umělecké počínají se
pokorou před vlastním posláním - pro Hanu
Kvapilovou jest umění přímo náboženstvím, které má
netoliko svůj obřad, ale i své přísné příkazy mravní.
Kdyby byla souladná duše její připustila rozpor
mezi životem a uměním, jejž tak neúprosně
vyhrotil právě její duchovní vůdce Ibsen, dojista
byla by se rozhodla obětovati životní štěstí
umělecké dokonalosti. Ale Hana K vapHov!
předpokládala tu naopak shodu a smír, věříc, že pouze ten
herec mŮže růsti na jevišti, který v životě
oboha
210