jasem své květinové bytosti dusnou tmu mysli
prince dánského.

Ale Shakespeare, bohatý a měnivý jako vesmír
sám, omlazuje také tYl kdož by se toho od něho
sami nenadáli: tolik možností zcela různorodých
jest utajeno v tomto nestárnoucím kosmu. Též
Hana K vapílová nalezla u něho obnovení své
mladosti. Když vstupovala Hana Kubešová na
scénu Národního divadla, byla sám úsměv jára a
samo kouzlo vzdušného rozmaru: měla lyrickou
škádlivost odzbrojující srdce, bezstarostnost
mladistvého šibalství, zpěvné akordy ptáka z báchorky
v hrdle a gracíi květin, houpajících se za
lehounkého vánku v pohybech, její verše byly hudbou
a její svižné postoje ornamentem. Nehonosila se tu
pouhými přirozenými dary rozkvetlého
temperamentu mladé dívky, nýbrž byla již tehdy nadána
humorem, jenž později přispěl podstatně k tomu,
že dospěla souladu a míru jakožto osvobozujících
jistot mravních. Její veselí bylo úzce spřízněno se
smyslem pro vlídnou a hravou pohodu báchorky,
jíž zůstávala vždycky věrna: nemohla se vynačísti
Andersena, byla šfastnou pohádkářkou, kterou
méně lákala drastičnost výrazu než obrazotvorný
let, napověděla básníkovi a dopověděla na divadle
vzdušnou postavu, napolo princeznu, napolo
květinu, ale cele pohádku, která jest zvláště šfastným
výtvorem novoromantiky v českém dramatě. Toto
vše vracel jí ve stonásobné míře svými
veselohrami Shakespeare, osvoboditel lesních rusalek a
důvěrník renesančních krásek, rozmarný šermíř
veselého vtipu a básnický hudebník svatojanských
melodií, duch volný a proto spravedlivý ke všemu

209