Mášu ve »Třech sestrách" od Čechova nebo
Taťánu Bezsěmenovu v »Měšťácích« Gorkého? Jak
byly promyšleny a domyšleny tyto jemné
bezmocné a křehké postavy její od plachého a skoro
náměsíčného vstupu na scénu s rukama
splývajícíma jako podťaté větve k bokům, s očima
rozevřenýma v očekávání velkého světla neb náhlého
zatmění až po soustředěný a přece nehlučný L:ápas
s černou a neodvratnou sudbou! Jaká syntesa
ženství ozářeného glorií očistného hoře byla
nashromážděna pod jejich statečnými čely, rozhlodanými
předčasnou vráskou, která jako runová zkratka
znamenala: trpěly jsme, aby sestrám bylo zítra
l~pe! A přece právě tyto figury - na rozdíl od
ženských postav I bsenových , propracovaných s dů·
sledností a důkladností až mrazivou - jsou v knize
pouhými obrysy: byla to Hana Kvapilová, která
je dokreslila tak, že Se zdálo, že s nimi žila po
leta, vyzpovídala je několikráte z bludů mládí,
bydlila a toulala se s nimi, až mohla ve hře podati
esencí bytosti, z níž tvůrce jaksi na rychlo vykrojil
toliko silhuetu.

To by bylů stačilo k vítězství a k uspokojení
i nejlepší specialistce. Nic nebylo Hany Kvapilové
vzdálenější: v herci nespatřovala nikdy výkonného
odborníka, jenž jako kolečko ve stroji má přesně
vyměřen malý úkon, kterým jeho smysl končí,
nýbrž žádala po něm činnou a uvědomělou účast
na tvoření kultury, právě jako od každého jiného
umělce. A proto byla sama k sobě tak přísná a
v nejvyšším smyslu ctižádostivá. Viděla zcela
určitě, že umělecký vývoj přítomnosti nemá pouze
inspirací mravní, z jejichž zdrojů dychtivými rty

207