již zrakový dojem postojů a pohybů, arabesky rukou a měkké kontury plavé hlavy ze hry H~y Kvapilové, když ještě v uších a v srdcích nám bude šuměti její věta, laskavá a důvěrná, sttibfitá a svítivá, uklidňující a přece hluboká jako voda řek podsvětních. Jak se tázala, míříc až na dno duše, jak se odmlčovala v náhlém pohnutí, jak se bolestně vepřádala do mlh a temnot mlčení, jak se z nich probírala jakoby z těžkého sna, na to nelze ani po létech zapomenout. Ano, to byl nejkrásnější pal'adoks na této umělkyni, která jako dívka se vešvitořila do lásky tolika básníkům, že znala zázračné tajemství tragického mlčení na scéně, ne ono černé, neplodné mlčení Hamletovo, ale nejtišší neslyšitelnou hudbu, jakou vyznával CarIyle, maloval Carríere a analysoval Maeterlinck. Umělkyně tohoto založení přirozeně hledala svůj typ Ženy intelektuální s velkým citovým bohatstvím u dramatiků Severu a zasvětila své služby stejně oddaně oběma skupinám jejich. Jedni, vycházející od Hebbla a zastoupení na našem jevišti skoro výlučně Ibsenem, volali ji, aby k zápasu s osudem o vnitřní dokonalost propůjčila jejich postavám svou jasnou etickou víru, svou vroucí opravdovost, myslivý půvab svého neúnavného intelektu. Druzí, mezi nimiž vedle Hauptmanna vynikají rušti básníci podlomené vůle k životu, nabízeli Haně Kvapilové svoje dívčí figury, které dávno přestaly chtíti, vzdorovati, usilovati a jako květiny bez slunce, živoří pasivně a mdle, propadlé resignaci a beznaději a přece tak jímavé a křehké ve vegetativním svém půvabu. Která ze západoevropských hereček byla by dovedla prosvítiti stejnou září něhy a lásky 206