pojetí této figury podtrhuje Hana K vapHová velmi
významně tato slova zpovědi Rebečiny: »Všichni
ti živlové divocí zkonejšili se v soulad a mír, v
téi"kový klid, jaký bývá u nás, tam nahoře, nad ptačí
horou za slunce půlnočního.« Nelze vyjádřiti
přesněji a krásněji herecké jedinečnosti Hany
Kvapilové.

Soulad a mír: rozptýlenou a zmatenou empirií
života, kterou realistický postřeh sleduje s pozorností
co nej důvěrněj ší, a z níž uvědomělé umění stiIisační
vybírá rysy přímo symbolické, váže a jednotí
mravní vůle, směřující k harmonii, k rytmu, k spanilému
členění; vyšší zákon produševnělého lidství mírní
divadelní hlučnost pohybů a zakazuje bouřlivý
vzruch velkých výjevů; odpuštění a jas v duši
přelévají se na scénu vláčnými posuny a něhou řeči,
která nechce znáti podtrhovaných výbuchů.

Tam nahoře za slunce půlnočního: Hana
Kvapilová, naše nejvěrnější ibsenistka a obdivovatelka
Betty Henningsové, přenesla na české jeviště to,
co se často, a ne neprávem, jmenuje severským
slohem hereckým - za zevní hrou nasycenou
přirozeností i realitou vlní se mocný příboj nitra a
hrozí protrhnouti hráze, ale přísná cudnost i
vrozená a pěštěná vloha sebeovládání zadržují s
hrdinským napětím nával niternosti, které ani ruce ani
obličej ani pohyby nemohou zapříti. Jestliže jižní
umění herecké shrnuje do velkého gesta
malebných obrysů syntesu vášně a utrpení, přiklánějíc
se k výtvarnému řešení a užívajíc stilisace co
nejodvážnější, naznačuje herec seveřan
transparentními prostředky umírněn~ mimiky a hlasové
melodie konflikty bolesti a vzdoru. Dávno vyprchá

205