hrdinkám, byla ibsenistkou, netoliko ve smyslu technickém, nýbrž ve významu daleko hlubším: problémy herecké řešila v období své umělecké zralosti nejraději metodou, které užíval Henrik Ibsen při luštění otázek dramaticko-etických. Hana K vapilová na jevišti i v knize podala několikráte svůj výklad ibsenovského ženství, výklad to, jenž jest zároveň kritikou. Tlumila, ba potlačovala· úmyslně to, co na ženách lbsenových jest seversky dravčího, bezohledného, démonického; odkazovala kamsi v podvědomí jejich plemennou divokost, jejích živelný žár doutnající pod tvrdým chladem, jejich vražedné dědictví valkýrské. Kde nebylo možno vyhnouti se těmto rysům, nemělo-li se činiti básníku příkoří, ochočovala je a překládala do mollové tóniny. Její Ellida Wanglová, »motská paní«, obestřena byla záhadnou nezemskou mlhou, která stoupá ze slaných tůní a zase zve nazpět do jejích hloubek; iracionálné tajemstVí nítílo jí zraky a rozpínalo toužebně lokte této rozpolcené vyhnankyně, ale moře, které takměř šumělo z jejího karakterního výtvoru, bylo již ztichlé moře po bouři, ozářené střídmým a teskným leskem slunce severního. Nebylo dojista náhodou, že Hana Kvapilová nevytvořila Heddy Gablerové, jako bylo pro ni nad jiné příznačno, že se o Rebeku Westovou v »Rosmersholmu« počala zajímati teprve tam, kde Rosmer zušlechtil a očistil tohoto nebezpečného ženského dravce, kde dobyvačné vášně a ničivé pudy temné kouzelnice podlehly bílé magii kněze a apoštola, kde Rebekka, stojící dotud mimo dobro a zlo, vstupuje do říše hodnot mravních. V hlubokém literárním výkladě svého hereckého 204