telektu a citu, jako dosud, nýbrž zároveň tragika
smyslů hrdinových, a pak v žádné románové knize
spisovatelčině není tolik hluboké poesie jako v
tomto díle, jemuž autorka vepsala ve štít odvážná
slova: »Lidské, příliš lidské«.

Nebylo Teréze Novákové přáno, aby dozrávši
takto lidsky i básnicky, stvořila další řadu děl,
slučujících hlubokou znalost lidu s realistickým
mistrovstvím románového umění. Odečtou-li se kratší
,eesty za hranicemi a delší léčebný pobyt v Praze,
nebydlela v zátiší prosečském souvisle ani tři
roky. Pokud nebránila nemoc, byla to doba úsilné
práce, v níž vedle Wagnerovy hudby hledala
narkotikum proti pesimistickému titanismu, který se
osamělé umělkyně zmocňoval a jenž vyvřel knihou
lyrických prós »Výkřikya vzdechy«. Důvěrný styk
s lidem, drobná práce vzdělávací v Proseči i v
městech okolních, rozvětvená korespondence a
konečně i úzkostlivě pečlivé vedení domácnosti byly
tu protiváhou. R. 1908 vznikla knížka pro mládež
~>Dvě stařenky«, jedna z hrdinek »Špitálnice
Kovářová« oživuje vzpomínku poličskou, druhá
»Babička Divišová« odehrává se v Sloupnici u
Litomyšle. Tato svěží, poněkud didakticky zabarvená
povídka náleží k oněm pracím Terézy Novákové,
jimiž zapsala se do srdcí evangelíků
východočeských; sympatisovala s nimi srdečně i v životě.
Jest však nesprávno, vidí-Ii v ní evangelíci čeští
hlavně spisovatelku »Jana Jílka«; nábožensky
svobodné stanovisko mé matky k naší reformaci, k
němuž se propracovala po velké krisi svého života,
vyjádřeno jest v »Dětech čistého živého« a v
»Drašarovi«. Velmi oblíbeným plánem mé matky v
po
200