důvěrné poznání různých skrytých končin na
Skutečsku daly pevný základ mohutné té skladbě.
Proseč sama (v knize Městečko) s nedalekými
vesnicemi Českou Rybnou (Dolce), Miřetínem
(Rovinka), Pasekami a Otradovem (Zderadov)
soustředí kolem sebe složitý děj, rozvětvený po
několika rodech a generacích; městečku Proseči
dostalo se pomníku jedinečného. Promyšleně
komponovaný román o konci a rozvratu sekty adamitské
nezrodil se však pouze z objektivního studia
cizích duší, nýbrž křtěn jest na každé stránce oním
tragickým pojetím života, které Teréza Nováková
zaplatila neštěstím mateřského srdce r. 1901.
Tragika ta je bez sentimentálnosti, provázíť ji stále
neohrožený pohled do vášní a bludů lidských.

To platí ve zvýšené míře též o poslední velké
skladbě její »Drašarovi«, který byl celý napsán
v dvouletí 1908 a 1909 v Proseči, kam se má matka
r. 1908 po otcově skonu trvale přestěhovala. O
Drašarovi psala již r. 1894 a rekem objemného románu
mínila jej učiniti ještě před »Dětmi čistého
živého«, které si původně představovala jako kratší
povídku. Do »Drašara« dovedla vměstnati netoliko
mnohé studíe konané na Poličsku a na
nejrůznějších místech Čech, netoliko odborná přímo badání
o řádu piaristském, ale i širokou, trpkou a přísnou
znalost života, kterou si osvojila v celé soustavě
neštěstí od r. 1901 náledující. Proti »Dětem čistého
živého« jest v »Drašarovi« rámec komposiční ovšem
opět monograficky zúžen, při čemž spolupůsobila
vydatně využitá autobiografie rekova, ale ve dvou
ohledech, kritikou přehlédnutých, značí kniha ta
vzestup vývojový: nepodává se tu pouhá tragika
in
199